Dotaz z právní poradny:
„S partnerkou přemýšlíme o rodičovství pomocí asistované reprodukce. Protože v ČR ženy v lesbickém vztahu k IVF oficiálně přístup nemají, máme kromě praktických překážek i velký strach z právních následků. Nejvíc nás děsí představa, že by se dárce spermatu mohl po narození dítěte přihlásit o nějaká práva, nebo dokonce stát zákonným otcem. Je v českém právním prostředí něco takového vůbec možné? Potřebujeme vědět, jestli při cestě k vysněné rodině hrozí, že bychom o jistotu rodičovství musely bojovat.“
Odpovídá Anna Řídká, LL.B., LL.M.:
Pokud s partnerkou uvažujete o asistované reprodukci v České republice, je nejprve nutné vědět, že současná legislativa přístup k těmto službám omezuje pouze na tzv. „neplodný pár“ – tedy ženu a muže, kteří chtějí zákrok podstoupit společně. Podle zákona o specifických zdravotních službách lze umělé oplodnění provést ženě v jejím plodném věku, nejdéle do 49 let, na základě písemné žádosti ženy a muže. Žádost musí být vždy společná a platí pouze šest měsíců. Jinými slovy – lesbické páry ani single ženy v současné právní úpravě nárok na asistovanou reprodukci nemají.
Pokud by se tedy podařilo podstoupit léčbu na oficiální klinice, používá se buď sperma partnera, nebo anonymního dárce. Důležité je, že české právo anonymním dárcům garantuje plnou anonymitu: dítě nemá ani po dosažení plnoletosti možnost zjistit totožnost biologického otce. Anonymní dárce spermatu zůstává právně „neviditelný“ a nemůže se domáhat žádných rodičovských práv ani povinností.
V případě použití darovaného spermatu, ať už od partnera či od anonymního dárce, zároveň platí vyvratitelná právní domněnka, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění podle zákona o specifických službách souhlas (§ 778 občanského zákoníku).
Určité komplikace mohou nastat při samotném zápisu dítěte do matriky. Početí na klinice a následný porod a zápis na matrice nejsou právně propojeny – matka se při zápisu do knihy narození může rozhodnout, že otce neuvede. Pokud by k tomu došlo, matrika postupuje podle § 16 odst. 2 zákona o matrikách a dítě je zapsáno s „neznámým otcem“. Tady se ovšem skrývá teoretické riziko: muž, který s oplodněním souhlasil, by se mohl později domáhat určení otcovství soudní cestou. Pokud bychom ale v této úvaze šly dál, není již dopředu uzavřít, že by soud obdobně také muži vyhověl i s jeho případnou žalobou o úpravu styku s dítětem, pokud by vyhovění takové žaloby bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
Jiná situace nastává, pokud by oplodnění proběhlo mimo oficiální zdravotnické zařízení – například za pomoci známého dárce. V takovém případě muž není anonymní, a tedy se může otcovství domáhat přímo. Zároveň zde vyvstávají i další rizika: neprověřený zdravotní stav dárce, nepředvídatelná finanční zátěž apod.
Lze tedy shrnout: v případě oficiální asistované reprodukce na klinice nehrozí, že by anonymní dárce mohl kdykoli nárokovat rodičovská práva. Právní domněnka otcovství míří výhradně k muži, který dal k zákroku souhlas. Riziko zásahu dárce se otevírá pouze v situaci, kdy by k početí došlo neoficiální cestou mimo regulované zdravotnické zařízení.
V porovnání s řadou jiných členských států EU (např. Belgie, Španělsko, Litva) je český systém výrazně restriktivnější. Tyto země nejenže umožňují lesbickým párům legálně podstoupit IVF, ale zároveň jim garantují i právní jistotu, že dárce spermatu do rodinných vztahů nikdy nezasáhne. V ČR zůstává queer rodičovství právně komplikovaným a nejistým polem, což je dobré mít na paměti při jakémkoli rozhodování o cestě k rodičovství.